Když už je člověk starej, neměl by být protivnej, říká paní Tibi, která v 95 letech vydala sbírku veršů

17. 05. 2016

Nechci psát básničky, které se jen tak rýmují. Chtěla bych svými básněmi i něco sdělit, potěšit a dodat lidem sílu, naději a trochu radosti. Víte, když už je člověk starej, neměl by být ještě k tomu protivnej. To říká paní Josefa Tibitanzlová, které nikdo neřekne jinak než Tibi. Ve svých pětadevadesáti letech vydala svou první básnickou sbírku Básně z RoSy.

V Rezidenci RoSa, která se nachází v pražských Kobylisích a kde paní Tibi tráví své stáří, se 5. května uskutečnil slavnostní křest spojený s oslavou jejích narozenin (paní Tibi se narodila 7. května 1921). Oslavenkyně zářila optimismem a všem zájemcům sbírku veršů podepsala. Úvodní slovo pronesla zakladatelka Rezidence RoSa Anna Ježková. Řekla, že paní Tibi je důkazem, že nikdy není pozdě. „Verše začala psát v 94 letech, první sbírka je na světě, a už má zaděláno na další. Každý týden mi přinese tak dvě nové básničky,“ řekla. Paní Tibi píše verše především pro potěšení spolubydlících, které se na ně vždy těší.

První básničky spálila vnučka

Ty, které jsou ve sbírce, sice začala psát až v 94 letech, její prvotiny ale pocházejí z dob jejího mládí. „Básně píšu opravdu dlouho. Dovedl mě k tomu jeden kolega v práci. Bylo mi osmnáct, jemu asi šedesát. Vždycky mi napsal báseň a chtěl, abych mu básní odpověděla. A tím jsem vlastně začala. Už jsem jich měla hodně, skoro na celou knížku, ale vnučka mi je spálila. Tedy – musím říct – že s mým svolením. Nejdřív jsem toho litovala, ale teď vím, že je to vlastně dobře. Protože jsem teď v RoSe začala psát znovu – o svém novém domově. Proto Básně z RoSy,“ uvedla Josefa Tibitanzlová, která pochází ze Žižkova a léta působila coby pracovnice pojišťovny na Staroměstském náměstí.

Za dobrou formu vděčí červené řepě

Nejčastěji psávala o lásce a Praze. V zaměstnání poznala o šestnáct let staršího manžela, se kterým má dceru a syna. Svoji dobrou formu připisuje mimo jiné červené řepě, kterou měla jako dítě ráda. „A můžu vám říct, že to zdraví, které se mě drží, je možná díky tomu. Vždy jsem sousedům z pavlače běhala pro zapomenuté nákupy a tak se mi za odměnu sešlo třeba pět dvoulitrových a pětilitrových lahví nakládané řepy! Kartářka mi předpověděla krásný dlouhý život a ten jsem skutečně prožila.“ A nadále prožívá. Anna Ježková z RoSy uvedla, že sbírka je doslova mezigenerační spoluprací. Koláže k veršům totiž maloval sedmadvacetiletý Jan Vincent Šubrt, který pracuje v sociálních službách a o paní Tibi pečuje. Sbírka veršů byla vydána s podporou městské části Praha 8.

Ukázka z Básní z RoSy

Josefa Tibitanzlová

 Kam tolik spěcháš

moje stáří

Jen se chvíli zastav 

vždyť máš tolik tváří…

Veselou, samý žert

pak zase chmurnou 

Vem ji čert!

Směj se i plač

Ukaž všem

že čekáš nový

lepší den

Den plný vlaha

a ptačích trylků

Tak čekej ještě

malou chvilku

 

V rámci křtu herci Martin Myšička a Ondřej Kepka zarecitovali básně ze sbírky, Lenka Termerová verše nové, čerstvé… Jednu z básní si přítomní vyslechli i zhudebněnou. Sbírku veršů pokřtil režisér Josef Zelenka. „Oba pracujeme se sloyem, každý jinak,“ řekl. Zatímco slovům ve filmech dodají důraz herci, které „je oplodní“, básnířka Tibi to má těžší – všechno musí vyjádřit slovem psaným, což „bývá dobrodružství“.

K věku paní Tibi řekl režisér Zelenka následující: „Je skvělé, že se v tomto věku pouští do dobrodružství se slovem. Miloš Kopecký ale vždy říkával: Na stáří není špatné stáří, ale to, že o tom pořád někdo kecá… Proto o tom už kecat nebudu.“ Paní Tibi všem přítomným popřála hlavně zdraví: „To je nejdůležitější, abyste se netrápili kvůli nemoci, vydrželi jste, bylo nám dobře a veselo.“

ZDROJ: časopis Sidonie 

http://www.sidonie-casopis.cz/kdyz-uz-je-clovek-starej-nemel-by-byt-protivnej-rika-pani-tibi-ktera-v-95-letech-vydala-sbirku-versu/

bezplatna-linka
zavolame-vam
stahnete-si-brozuru