V 94 letech zase začala psát poezii. První básně z mládí spálila na prach

09. 05. 2016
Menší, vždy elegantně upravená dáma se ráda prochází po okolí, miluje bramborový guláš a bůček od své dcery. Ve svých básních píše o každodenních věcech, které v domově pro seniory prožívá, o svých vzpomínkách na mládí, i starostech a slastech stáří. Ve slovech, která úhledným písmem zapisuje vlastnoručně na papír, se skrývá moudrost a nadhled, které za svůj bohatý život nastřádala. „Básně, které skládám, nedělám pro penzion nebo pro veřejnost, ale pro své kolegyně, které tu se mnou bydlí. Vždycky se na moje povídání těší. Já jim tím dělám radost. Velmi mě to baví," popsala. Na život si ani ve stáří nestěžuje. Roztáhne záclony a oknem ukazuje dům o několik ulic dál, kde bydlí její dcera. Na návštěvu to má kousek i k synovi. V domově pro seniory, kde bydlí, si našla řadu přátel. Ke psaní básní, své zálibě z mládí, se loni vrátila kvůli nim. Básničky se naučila psát od kolegy. Básně začala psát Josefa Tibitanzlová v mládí, v době, kdy vznikla i tato maturitní fotografie.Básní napsala už několik desítek. Průměrně přibude každý týden jedna. Paní Josefa je píše vždy před dalším setkáním se svými kamarádkami. K poezii se přitom dostala úplnou náhodou. Během studií na obchodní škole pracovala u strýce v prodejně s psacími stroji. Jednoho dne je navštívil neznámý muž z pojišťovny. Drobné dívky v potemnělém obchodě mu bylo líto. Okamžitě jí proto nabídl lepší místo a zaměstnal ji u sebe v pojišťovně. Bystrá mladá dáma se v pojišťovně rychle uchytila. Práce jí šla od ruky. Díky kolegovi, který jí psal veršovaná psaníčka, se naučila nejen pojišťovnictví, ale také psát básně. Chtěl po ní totiž, aby mu ve verších na psaní odpovídala. „Tím jsem začala. Nastřádala jsem velkou sbírku básní, kterou opatrovala moje vnučka. Jednou se mě ptala, co s nimi, a nakonec jsem jí dovolila, aby se básně spálily," vyprávěla. Nejprve zalitovala. Verše, které dlouhé roky zapisovala a schraňovala, spolkly plameny. Pak si ale řekla, že se tak mělo stát. V pojišťovně ji potkala nejen múza, ale také její budoucnost. Našla si zde manžela a narazila na další zajímavé osoby.„Do pojišťovny jednou přišla žena v ušmudlané zástěře. Za ruku vedla chlapce s nudlí u nosu. Rozhlédla se po místnosti, seděla nás tam spousta. Obešla přepážku a zamířila přímo k mému stolu, že prý mi může říct spoustu hezkých věcí," zavzpomínala paní Josefa. „Začala vykládat. Kdybych to nezažila, nevěřila bych," dodala. Z věšteb se vyplnilo všechno. Josefa porodila dvě děti a vede dlouhý a spokojený život. „Prý mě budou muset odstřelit, ale to se snad nestane," vybavila si s úsměvem slova věštkyně. Ta jí předpověděla i jednu méně šťastnou událost, zdravotní postižení v rodině. I to se vyplnilo. „Jak šel čas, říkala jsem si, že na té věštbě něco bude. Události plynuly a věci se plnily," zakončila Josefa Tibitanzlová. Zdroj: http://www.denik.cz/praha/v-94-letech-zacala-psat-poezii-20160504-625w.html
bezplatna-linka
zavolame-vam
stahnete-si-brozuru