Přestěhování do Rosy pro nás s manželem vymyslely dcery, když se rezidence v Liberci dostavovala. Manžel začínal mít zdravotní problémy a pro mě již péče o něj byla náročná. 

Jedna z prvních obyvatelek Rezidence RoSa Liberec, Václava Kazmířová (82)

„Bydlením v RoSe vzniká nějaký pocit sounáležitosti s někým, kdo je na tom podobně jako vy, a také kdo má zájem o všechny, tedy i o vás, kdo vás umí obejmout, když je vám hodně smutno.“

Pokud vím, do RoSy jste se rozhodla jít bydlet sama, proč jste se tak rozhodla?

Přestěhování do Rosy pro nás s manželem vymyslely dcery hned v roce 2021, když se rezidence dostavovala. Manžel začínal mít problémy s chůzí, horšilo se srdce, ani lázně a rehabilitace nepomohly. Jedna dcera žije v Bruselu, jedna v Brně, takže měly obavy, že sama péči o muže brzy nezvládnu. Zamluvily nám byt s velkou terasou, kam jsme se ale nenastěhovali, protože se stalo to nejhorší, muž v lednu 2022 zemřel. Neuměla jsem přijmout nutnost stěhování z velkého bytu do garsonky, byla to pro mne další tragédie. Navíc jsem si na začátku března ošklivě vykloubila ruku, takže jsem se nemohla pustit do příprav stěhování stanoveného na srpen. Vyklízet byt po téměř 50 letech bydlení bylo velmi náročné, i když dcery hodně pomáhaly. Vše pro mne následovalo strašně rychle za sebou, jedna katastrofa za druhou. Takže ani ne tak rozhodnutí, ale nutnost, abych nezůstala úplně sama a aby dcery věděly, že mi v případě potřeby někdo pomůže.

Někteří lidé mají pocit, že jít bydlet do komunitního domu typu RoSa jim vezme soukromí, vnímáte to tak?
Je pravda, že bydlením v rezidenci se soukromí částečně ztrácí, ale na druhé straně vzniká nějaký pocit sounáležitosti s někým, kdo je na tom podobně jako vy, a pocit sounáležitosti s někým, kdo má zájem o všechny, tedy i o vás, kdo vás umí obejmout, když je vám hodně smutno, jako to umí paní Pavlínka z vedení.

Jak dlouho už v RoSe žijete a jak vnímáte své rozhodnutí zpětně?
 
Na konci srpna uplynul rok od mého přestěhování. Myslím, že jsem se s přesídlením do malé garsonky úplně nesmířila, ale zvykám si. Dcery jsou klidnější, vědí, že mi každý večer příjemné paní recepční zavolají, jestli jsem v pořádku a že se mi případně postarají o zajištění pomoci, když ji budu potřebovat. Budovy jsou v centru, mám blíže za nákupy, za kulturou, za posezením s kamarádkami, na terminál s autobusy, když chceme jet pod Ještěd nebo do Jizerek. Až se upraví okolí Krajského úřadu a vybuduje náplavka u Nisy, i výhled z oken a z balkonů bude hezčí. Poznala jsem řadu nových lidí, seznámila se s výtvarnými technikami ve výtvarných ateliérech arteterapie, a mnoho dalšího.

Jak se na vaše rozhodnutí dívají vaši příbuzní? 

Příbuzní i známí chápou, že mi je bez muže velmi smutno, byl prima a všichni ho měli rádi, takže mi často volají, přijíždějí za mnou dcery, neteře, synovci a další příbuzní, navštěvují mě kolegyně a kamarádky, které mi zůstaly, navštěvují mě i bývalí žáci, jeden mi pomáhal i se stěhováním a udělal mi krásný regál do předsíně. V létě mi dcery připravily úžasnou dovolenou plnou zážitků, takže jsem se trochu posunula ze svého smutku a začala jezdit i sama za kamarádkami a na výlety, což vůbec není lehké.

Vnímáte rozdíl mezi klasickým domovem pro seniory a právě RoSou?
 
V domově pro seniory jsem nikdy nežila, ani moji blízcí, takže nedokážu úplně posoudit rozdíl, ale nedávno jsem byla u jedné kamarádky v domově seniorů na návštěvě. Určitě je velký rozdíl, když je člověk ve svém bytě, je pánem svého času, může si uvařit nebo jít někam na oběd, není ve všem úplně závislý na pravidelném programu domova, má program svůj vlastní. V našem věku ale nikdy nevíme, kdy se můžeme stát zcela závislými na pomoci jiných lidí.

Jak trávíte v RoSe svůj čas a jaké máte plány?

Manžel mi stále velmi chybí. Na podzim 2021 jsme oslavili 60 let společného života a za čtyři měsíce potom jsem byla najednou sama. Všude jsme chodili a jezdili spolu, na výlety, na procházky, za kulturou, létali za dcerou do Francie, do Švýcarska, do Bruselu, a za starší dcerou do Brna. Nyní se už víc než rok snažím vše zvládat sama a už se mi to i konečně začíná dařit! Je velmi těžké zůstat sama. Už se snažím dodržovat vše jako dříve. Cvičím, chodím za kulturou, učím žáky online, čtu, dál se učím francouzštinu, účastním se programů v Rose, kam přicházejí i mé kamarádky, protože mnoho programů je přístupných i veřejnosti.
V mém věku už si člověk mnoho plánů dělat nemůže. Můžu za každý den pokorně poděkovat a přát si, abych mohla ráno ve zdraví přivítat a prožít den další, setkat se se všemi, které mám ráda, s dětmi, vnuky, s dalšími blízkými lidmi.

Chcete potkat paní Kazmířovou? Zastavte se na některé z aktivit Centra RoSa nebo se přijďte podívat do vybaveného ukázkového bytu. Stačí se objednat na den otevřených dveří. Zanechte nám svůj email, ozveme se vám a můžeme vám pravidelně zasílat program Centra RoSa, kam mohou na zajímavé aktivity přicházet i lidi z okolí.