Maminka mi stárne před očima. Starám se o svoji rodinu, musím zvládat práci a další povinnosti. Díky RoSe máme teď víc času pro sebe. Navíc kontakt s vrstevníky.

Radmila Janíčková / 93 let – dcera Hana Pešková / 66 let

Co vás napadne v prvním momentu, když se řekne BABIČKA?

Musím přiznat, že pro mne nikdy nebyla tou kouzelnou babičkou. Moje maminka pracovala do 75 let jako lékařka – gynekolog a do 87 žila sama na horách a řídila auto. Ona sama si říká babča a pro naše děti je superbabička.

Máte s maminkou evidentně skvělý vztah, čím myslíte, že to je? Nebývá to běžné…

Když mi bylo 12 zůstala na mne a o 5 let mladšího bráchu sama, bez pomoci babiček, vykonávala povolání na Gynekolicko – porodnickém oddělení na Štvanici, později na Bulovce. Já pak byla medička, lékařka – matka, nikdy jsme neměly čas řešit blbosti… 

Klidně popište nějakou hezkou společnou příhodu (nechám na vás, zda z dětství nebo současnou)

Příhod a vzpomínek je spousta, ale ráda vzpomínám na společný zážitek před lety. Moje maminka dostala po studiu v roce 1955 umístěnku na porodnicko – gynekologickém oddělení ve Skalici na Slovensku. Roky na pobyt vzpomínala spíše negativně. Asi osm let nazpátek jsme se dohodly na výletu do Skalice – sami dvě. Cestou začala vzpomínat, kde se seznámila s tátou, popisovala momenty, které jsem vůbec neznala a bylo to moc hezké. Minuly jsme ceduli Skalica a hned mne navigovala kde je nemocnice, a i samo město bylo moc hezky opravené. Také se rády vracíme ke vzpomínce – maminka byla moje ošetřující lékařka při porodu obou dětí na Bulovce v letech 1984 a 87. Při porodu jsme ještě nevěděly pohlaví – nebyla možnost ultrazvukového vyšetření – porodila jsem dceru, máma tím odborným hmatem ji osahala a řekla – máme Kačenku a je moc hezká. U syna byla taky moc ráda, že vše OK proběhlo a v obou okamžicích po porodu, skončila starost a začala se mnou probírat úplně běžné věci – úkoly, které se mnou nestihla dojednat. Nikdo mi to tehdy nevěřil. Ale tak to v medicíně je, musíte se soustředit na dokonalý výkon a když ho odvedete, život jde dál…

„Maminka musela k pocitu nadšení z nového bydlení dospět, dnes často opakuje, jakou má kliku.“

Vaše maminka žije v RoSe od roku 2018. Jak vznikl nápad, že půjde bydlet právě do RoSy?

V létě 2016 jsme stěhovali do RoSy rodiče mého muže, nebylo to vůbec jednoduché, ale také nezbytné. Bydleli v Radlicích ve 3. patře bez výtahu. Naše rodina i švagrová bydlíme v Praze 8. Tehdy domluvit bydlení v RoSe – to byla akce ze dne na den… tak jsme začali uvažovat o přesunutí maminky.

Jak na ten nápad maminka reagovala?

Opravdu nebyla nadšená. Dvacet osm let – od 60 do 88 let žila na chalupě v Jizerských horách, ten samý rok vzhledem k pohybovým potížím musela přestat řídit auto a obě tyto skutečnosti ji brali jakousi svobodu samostatnost a pocit důležitosti.

Měli jste pocit, že maminku někam odkládáte, zvažovali jste to třeba právě i z tohoto důvodu, než jste se rozhodla? 

V zimě 2017 mi soused na chalupě oznámil, že už nemá sám sílu nám pomáhat s úklidem sněhu během týdne, když rodina nebyla schopna pro pracovní vytížení mámě toto zajistit. Maminka se opravdu pohybově horšila, dva roky před tím těsně před vánočními svátky upadla a absolvovala další operaci zlomené končetiny. Prostě bylo jasné, že nějak to budeme muset řešit. A moc se nám zalíbilo, mít ji poblíž i z důvodu kontaktů s celou rodinou a přáteli.

Zvažovali jste třeba klasický domov seniorů?

Máme naštěstí s bratrem finanční možnost maminku podporovat, a tak předpokládáme, že zvládneme možnost tohoto bydlení. Již nyní má důchod menší, než je nájem v RoSe.

V čem vidíte přidanou hodnotu Rosy?

Samostatné bydlení v krásném bezbariérovém bytečku s možností setkávání s ostatními a pokud chce může navštěvovat různé akce. A lokalita je úžasná, dostupnost městské dopravy umožnuje návštěvy nejen vnoučat, ale hlavně přátel podobného věku.

Jak vidíte bydlení v RoSe teď s odstupem?

My jsme byli nadšení od prvního momentu přesunutí jak rodičů, tak mojí maminky. Ta k pocitu nadšení a velkého dík, který až dojemně stále opakuje, jako velkou životní kliku, musela „dospět“.

Jak často za maminkou chodíte, co děláte, když s ní trávíte čas?

Snažím se několikrát týdně, ale jsou to hlavně „technické“ zastávky – co potřebuje, odnést / donést, zařídit, kdy ji kam povezu. Vzhledem k tomu, že když jí nenavštívím, tak ji volám, novinky z rodiny vždy ví. Proto nejsou moje návštěvy povídací, to spíše když ji beru k nám na oběd, kávu, vyvezu ji na víkend na její milovanou chaloupku, tak tehdy je více prostoru si popovídat.