Od malička jsem trávil spoustu času se svojí babičkou. Pečovala o nás, při studiu nám poskytovala podporu i zázemí. Teď nastal čas, abychom se postarali my a Rosa. 

Paní Blažková a Tomáš a Vojtěch Brzkovi – rozhovor 

Co vás napadne v prvním momentu, když se řekne BABIČKA? 

T: V prvním momentu asi radost, případně dětství. 

V: Jako první si vzpomenu na naši babičku a taky na babičku Marušku z tátovi strany, která už není mezi námi. Ta vzpomínka s sebou přináší mix různých pocitů. Moudrost a životní zkušenost, takovou tu babičkovskou laskavost, a hlavně pak pozvánku do myšlenkového světa člověka, který poznával svět o padesát let dříve, než já a může díky tomu vidět věci jiným než tradičním způsobem. Člověk pak může přemýšlet nad tím, proč dnes vidíme svět jinak a v čem je který přístup lepší nebo horší. A pak mě napadá lehce bizarní písnička Karla Gotta pro německé publikum – mám tu písničku s babičkou spojenou. 

Máte s babičkou evidentně skvělý vztah, trávili jste s ní dětství? 

T: Ano. Docela často. Nejvíc asi když jsem chodil na základní školu, tak jsem odpoledne před tréninky trávil u babičky a třeba jsme se spolu učili předměty, které mi nešly. Co se mi vybavilo jako první, tak že se za mě často postavila, když jsem třeba udělal nějaký „průšvih“ u rodičů.

V: Co jsme s bráchou na světě, bydlí babička v Liberci, takže jsme to k ní měli vždycky blízko. Důležité to pro nás bylo v období dospívání, kdy jsme s rodinou bydleli ve vesnici s horším dopravním spojením a babička pro nás byla důležitým bodem v Liberci. Příležitostí se vídat bylo opravdu hodně. Trávili jsme u ní čas, když jsme čekali na autobus, psali úkoly, učili se na zkoušky nebo když bylo potřeba v Liberci přespat. Kdykoliv jsme za ní přišli, ať už jen tak na návštěvu, nebo protože jsme chtěli využít zázemí, které se nabízelo, měla pro nás vlídné slovo, a vždy navařeno nebo napečeno. 

 

„Svět kolem nás se mění rychleji než v minulosti, o to je však mezigenerační dialog důležitější.“

Čím si vysvětlujete, že je ten vás vztah takový? Není zcela běžné, aby se právě vnuci tak o babičku starali.

T: Pro mě to je něco, co beru jako samozřejmost. Neumím si představit, že bych se o někoho takhle blízkého nepostaral. Takže tam asi hraje zásadní roli to, jak jsem byl vychován a že jsem byl celý život s babičkou v kontaktu. 

V: Do jisté míry, je to tím, jak jsme byli celý život zvyklí být si na blízku. Nicméně hrálo i to, že se babička stěhování v intenzivním věku hodně obávala a potřebovala, aby ji v tom byl někdo na blízku.

Jaký vztah mají podle vás vaši vrstevníci ke starším lidem? 

T: V prostředí, ve kterém se pohybuji, je asi normální mít ke starým lidem úctu i když je pravdou, že neznám ve svém okolí nikoho, kdo by byl se svými prarodiči tolik v kontaktu. 

V: Je to dost různé. Nechci se tu pouštět do nějakého velkého srovnání a zobecňování. Ale obecně je asi znát, že se svět kolem nás mění rychleji než v minulosti a tím dochází možná častěji k tomu, že si jednotlivé generace rozumí méně. O to je však mezigenerační dialog a snaha o porozumění důležitější.

Vaše babička žije v RoSe od podzimu 2022. Jak vznikl nápad, že půjde bydlet právě do RoSy? 

T: Vyplynulo to postupně s příchodem stáří a s ním spojenými problémy. Se stoupající potřebou pomoci jsme se kolektivně rozhodli podívat se po možnostech, které tu v okolí jsou, když by na to přišla řada. A když jsme se byli v létě 2022 podívat na dni otevřených dveří v RoSe, tak jsme si všichni řekli, že tohle je to, co jsme si představovali a babička sama řekla, že není na co čekat. 

V: Nápad začal přicházet postupně ruku v ruce s tím, jak se na babičce začalo projevovat stáří a nemoci. Myslím, že jsme nejdříve začali každý potichu přemýšlet nad tím, jak dlouho ta situace bude udržitelná pro všechny strany. 

Jak na ten nápad babička reagovala?

V: Pamatuji si, že když jsem za babičkou přišel s tím, že s ní to téma otevřu, předběhla mě ona. To téma prostě už nějaký čas vyselo ve vzduchu a šlo jen o to, kdo je první uchopí.

Měli jste pocit, že babičku někam odkládáte, zvažovali jste to třeba právě i z tohoto důvodu? 

T: Vůbec ne, chtěli jsme především, aby si babička sama vybrala a sama se rozhodla pro to, co pro ni bude nejlepší pro důstojné a spokojené stáří. 

V: My jsme od začátku hledali zařízení, kde by babička nepřišla o pocit domova, takže za mě vlastně ne. Ale drobná obava, že by to tak babička třeba mohla vnímat tam byla. Nicméně nám hodně záleželo na tom, aby si babička sama vybrala, kde bude spokojená. Aby si zařízení dopředu prohlédla, mohla se zeptat na režim a možnosti, které nabízí a případně i si promluvit s klienty, kteří tam již bydlí.

Zvažovali jste třeba klasický domov seniorů? 

T: Byla to jedna z možností, ale ze začátku jsme vlastně moc nevěděli, co to obnáší, jaké jsou rozdíly mezi zařízeními apod. Nakonec jsme ale tuto variantu zavrhli. 

V: No byl celkem dlouhý proces, při kterém jsme zkoumali různé možnosti jak ve veřejné, tak v komerční oblasti. Procházeli jsme webové stránky, několik zařízení jsme i osobně navštívili. Snažili jsme se najít vhodný poměr mezi soukromím a pocitem vlastního domova na jedné straně a dostupnou péčí na straně druhé. Z toho nám klasické domovy důchodců poměrně rychle vypadly.

Jak vidíte její bydlení v RoSe po třičtvrtě roce? 

T: Chvilku to trvalo, ale teď bych řekl, že je babička spokojená. Změna prostředí a prakticky všeho nebyla pro babičku jednoduchá. Teď si už ale naplno užívá nového bydlení, sousedů, personálu a aktivit. 

V: Vlastně jsme vděční, že se naše potřeby krásně protnuli s nabídkou RoSy. Tím myslím i časově. Pro babičku bylo v 85 letech stěhování hodně náročné, především tedy psychicky, několik měsíců ji trvalo, než se v RoSe aklimatizovala. Teď jsme rádi, že tu babička může být. Má vlastní domov se vším na co byla zvyklá a zároveň je možné domluvit individuální péči dle potřeby. Navíc je tu milý a profesionální tým asistentek a asistentů, které si babička velmi rychle oblíbila.

Jak často za babičkou chodíte, co děláte, když s ní trávíte čas? 

T: Řekl bych, že celkem často. Tak třikrát do týdne. Občas babičce nakoupím, nebo přinesu něco k obědu. Nebo se jen zastavím, když se vracím z práce a zeptám se, jestli nepotřebuje s něčím pomoct. Většinou si tam dám kafe a buď si povídáme, nebo jí například pomáhám s prací na PC, když si neví rady.

V: Když mi to pracovní povinnosti dovolí, snažím se jednou či dvakrát týdně. Ze začátku, než si babička zvykla, tak jsme za ní chodili obden. Někdy to jsou rychlé návštěvy spojené s nákupem, pomocí na počítači nebo s elektronikou. Jindy si povídáme. Babička třeba vypráví o akcích, které RoSa pořádá a s kým ze sousedů se tam seznámila, jindy, a to mám moc rád, zase vzpomíná na to, co v životě zažila a že je na co vzpomínat!